14 - Závěrečné vyúčtování

Tak a na závěr musí přijít vyúčtování. Každá slušná neziskovka by měla bez obav vykázat svoje hospodaření nejenom patřičným orgánům, ale hlavně a především svým příznivcům a dárcům. Tady je to naše dosavadní letošní vyúčtování podle skupin. Podrobný rozpis najdete do konce dubna na našich stránkách.

Největší podíl na výdajích (76%), jak můžete vidět, má stavba misijního domu pro katolické sestry. Jsme rádi, že náklady neodpovídají odhadu architekta z loňska a jsou o hodně nižší. Na čem nejde bohužel ušetřit je materiál, ten je pořád stejně drahý a ceny stále stoupají. Sestry by se chtěli před vánocemi nastěhovat, ale jestli se nám podaří dům dostavit, to prozatím nevíme. Uděláme, co budeme moci. Snad se nám to s vaší pomocí podaří.

Do Tanzánie nám bylo posláno k 29.3.2008 196 177 Kč, ve třech částech, celková částka v přepočtu na tanzánijské šilinky činila 12 601 900 TSh. Kromě toho jsme dostali od firmy Ekoproud.cz věcným darem solární panel v hodnotě 15 000 Kč.

Vyúčtování

Příjmy 12 601 900 TZS

Výdaje

Stavba misie	9 620 300
Sponsoring studentů	1 053 600
Školka	363 400
Solar do školky	410 300
ZŠ Mahango, Simike	1 078 300
Ostatní	76 000

Stručně se jen podívejme, co se skrývá za jednotlivými skupinami:

Stavba misie - nákup materiálu (cement, písek, dřevo, plechy atd.), doprava, práce
Sponsoring studentů - školné, uniformy, boty, sešity, učebnice aj. Celkové školné za 9 studentů, doplatek dlužného školného za další 4
Školka - kaše a cukr, příspěvek učiteli na kolo, dřevo na stolky, barvy, školní pomůcky atd.
Solar do školky - kabeláž, baterka, zářivky, clo za panel (dar z ČR)
ZŠ Mahango, Simike - 27 lavic, doprava lavic, bombóny na zábavný den, sodovky pro fotbalisty
Ostatní - Mýdlo a cukr do sirotčince v Igogwe, míč na střední školu v Hasambě, 2 žárovky na kliniku

Vše, co jsme udělali, vykonali jsme díky vám. Vám patří naše a zejména jejich díky. Jménem všech vesničanů vám děkujeme a vyřizujeme jejich vřelé pozdravy všem občanům České republiky a přání, ať vám Bůh žehná. To nám kladli na srdce, abychom nezapomněli. My jsme samozřejmě nezapoměli, protože vy jste naším motorem a palivem.

13 - Rozloučení a odjezd

V úterý jsme se vrátili naposledy do Mahanga, abychom se definitivně rozloučili s vesničany. Jeli jsme autem, které patří sestřičkám a kromě nás a matky představené jela i další řádová sestra a řidič. Po cestě jsme ještě nakoupili pytel kukuřice na ugali a pytel fazole. Ty jsme předali Barakovi a Emmanuelovi, sirotkům, kteří žijí s dědou Simwabou. Sestrám jsme předali peníze na kaši a cukr pro žáčky ve školce. Protože máme spočítáno, kolik kaše a cukru vyjde na jeden den, byli jsme schopni si vypočítat i sumu, která vystačí do konce roku. Kaše se ale musí kupovat po částech, aby se nezkazila, a proto jsme to dali na starosti sestrám.

Se sestrami jsme šli na obhlídku misijního domu a školky. Co se týká misie, zedníci zrovna dokončovali interiér budovy. Neomítnuté zůstanou jen záchody. Doto - náš stolář a tesař na svém mini traktorku postupně vozil rámy na okna a dveře. Peníze, které nám zbyly a které jsme předali sestře představené, by měli stačit na dvoje venkovní dveře, které uzavřou budovu proti nežádoucímu vstupu lidí a zvířat. U této fáze budou práce dočasně zastaveny, dokud nebude dost peněz na další převod a další fázi. Pak přišla na řadu školka. Sestry ji chválily, ale jsem nebyl spokojen s celkovou čistotou tříd a při loučení s lidmi z této části vesnice jsem jim to i vyčetl a důrazně napomenul, aby se to neopakovalo. Každému nám dali zlatý řetízek a prstýnek jako dárek a my jsme odjeli na základní školu, nějaké 2 km daleko. "Zlato", které jsme dostali, začalo hnědnout hned za pár hodin, protože, jak si asi domyslíte, to nebylo žádné zlato, jen levné tretky z Číny, ale nám to vůbec nevadilo. Zlato nás nezajímá, maximálně snad zlato v srdci. Prostě nám chtěli něco dát.

Foto: interiér budovy misie; aktuální pohled na budovu; společné foto; Dotům malotraktor


Na základku jsme jeli, protože nám chtěli učitelé, rodiče a přátelé školy poděkovat za dar 20 lavic, které putovali do Mahanga díky dobrému srdci a píli moravských školáků ze ZŠ Šumice a Uherský Brod I. Přítomen byl i zástupce vesnice Simike, která dostala 7 lavic. Za doprovodu místní zvučné kapely jsme byli uvedeni do vyzdobené třídy, kde následovaly poněkud zdlouhavé proslovy, děkování a zpěvy. Byly nám rovněž předány dary, z nichž jsme většinu museli dát sestrám. Zavazadla nemáme nafukovací a nebylo je prostře kam dát. Posuďte sami: velký proutěný koš, velký dřevěný vyřezávaný hmoždíř, malý pytel fazole a rýže nebo "fido" - hudební nástroj připomínající luk. Poděkovali jsme vřele za dary, pronesli pár slov a po zapáleném projevu dědy Simwaby, za který by se nemusel stydět zdatný kazatel (stejně Simwabu spousta lidí na vesnici považuje za posla božího), jsme opustili vesnici.

Foto: ženy se loučí


Další den jsme už opouštěly Mbeyu. Vyjeli jsme na poledne vlakem. Tedy měli jsme vyjet. Nezbytné zpoždění posunulo náš odjezd o skoro dvě hodiny. Abych pravdu řekl, všichni jsme se dost těšili. Cesta sice trvá 2x déle než autobusem, ale zase máte pohodlí, svobodu pohybu a vidíte jiné scenérie než busem. Jeli jsme první třídou, což znamená kupé se 4 lůžky, přesně pro nás. Vagóny už asi za sebou měli nějaké to desetiletí služby v Číně, takže nečekejte žádnou extrémní čistotu a funkčnost vybavení, ale na Afriku slušné. Navečer jsme si zašly do jídelního vozu, kde dobře vařili, někteří z nás si zas nechali pokrm donést přímo do kupéčka. Nebudu tvrdit, že jsme se všichni v noci dobře vyspali, alespoň jsme však mohli být natažení. Dopoledne jsme projížděli přes národní park a sledovali stáda buvolů, pakoňů, zeber a antilop. Obzvlášť žirafy nám připravili krásnou podívanou. Do Daru jsme dorazili na čas a bez zpoždění. Musel to asi po cestě dohnat, tzn. frčel 55 km/h místo obvyklých 50 km/h.

Foto: nádraží v Mbeyi; náš tým při odjezdu; mávání dětem; pohled z vlaku


Po dvou dnech strávených v ulepeném Daru, užívajíc si chutí a vůní indické kuchyně jsme odletěli zpět do Evropy, zpět do civilizace, do shonu, starostí i krás všedních dní. Děkujeme vám všem za pozornost, kterou jste nám věnovali po celou dobu našeho pobytu, za vaši pomoc a příspěvky a za vaše dobré srdce. Jsme rádi, že jste s námi. Nezapomeňte: aktuální informace o našem sdružení naleznete na www.bezmamy.estranky.cz. Nashledanou.

12 - Poslední týden

Je ještě tma, půl sedmé ráno. Slyším jak se Mbeya pomaloučku probouzí. I když mam Afriku ráda a nemohla jsem se dočkat až tady budu, vstávám abych začala, prožila a odškrtla další den z posledního týdne tady. Když se ohlídnu zpátky, ty téměř tři měsíce utekly neskutečně rychle. Přiznávám, že teď se v myšlenkách častěji a častěji toulám tam doma a těším se na veškerý komfort evropského života.


V neděli se o zábavu postaral Franta. Jako správný turista, který přijel na krátší dobu, fotí jako divý všechno co mu jen přijde před objektiv. Není dovoleno fotit lidi bez jejich svolení, takže když se o to pokusíte například na tržnici, začnou na vás lidi křičet a není ani daleko od toho, aby vám něco provedli. Franta ale nerozumí jak svahilsky, tak anglicky, což se stává výhodou pro klid jeho duše, protože tím pádem nemá žádné zábrany, či obavy. Ovšem pozor, příběh teprve začíná. Jak už jsem řekla, neděle ráno, Ondrovi zvoní telefon ..... Policie Mbeya. Na stanici máme bělocha, který vás zná. Přijeďte. To bylo tak asi všechno co jsme se dozvěděli. Nejprve nás napadlo, že Frantu nebo Staňu, který byl v ten moment taky ve městě, někdo zbil, okradl.... Pak jsme si ale řekli, že když je na policejní stanici, tak je asi živý a zdravý a to jediné je důležité. Byl to Franta, který si chtěl zdokumentovat jeden z kostelů v Mbeyi. Bohužel v kostele zrovna byli policisti v civilu, takže si ho okamžitě vzali stranou. Poté ho údajně potupně vedli každý z jedné strany přes půl Mbeyi až na stanici. Trošičku se zlobili nad tím, že vycestoval do cizí země a neumí ani anglicky, pak zkoušeli Frantu propustit pod podmínkou, že jim zaplatí sto dolarů. Nakonec Ondra musel zavolat Memě Mkuu. Ta na stanici přišla a svým přirozeným šarmem a autoritou celou záležitost uzavřela a všechno dobře dopadlo. Franta už by měl být dnes doma a tento zážitek vykládat svým nejbližším. Zdravíme Franto! Mysleli jsme na tebe a doufáme, že se tě štěstí drželo a dobře jsi docestoval.


V úterý jsme naplánovali fotbalový zápas základních škol Mahango vs. Simike. Začátek ve tři odpoledne. Veřte nebo ne, všichni byli ve smluvený čas na místě. U hřiště už se kupili fanoušci z obou škol. Přicházíme blíž a vidíme sedět ve stínu křoví několik stejně oblečených postav. Ano, naši hráči měli dokonce i dresy. A ne ledajaké. Kluci ze Simike měli dresy profesionálního týmu Arsenal, ti z Mahanga dresy národního týmu Zanzibar. Nestačíme se divit. Staňa měl být rozhodčí, Jana s Ondrou postraní a já jsem měla hlídat čas. Ale skvělý učitel Kalinga nás všechny usadil pěkně na přichystanou lavici do stínu s tím, že všechno zvládne sám. I když nesouhlasil, rozhodli jsme, že poločas bude trvat jen 20 minut. Bylo opět pořádné vedro. Kluci nastupují na hřiště a rozcvičují se opravdu jako profíci. Afmosféra je jako na světovém šampionátu. Děcka křičí a povzbuzují od první vteřiny hry a učitelka je musí odhánět prutem za čáru, jinak by se brzo hřiště smrsklo na polovinu. Sama učitelka je ale úplně unešená hrou jako její svěřenci a brzo se stává hlavní roztleskávačkou. První gól na sebe nedal dlouho čekat a Mahango vede jedna nula. V tento moment se všichni jejich fanoušci - spolužáci vrhnou na hřiště. Vyhazují svoje tašky do vzduchu, dělají přemety, tančí, běhají dokola a do toho řvou jako o život. Hra pokračuje, nálada je ještě lepší. Děti kříčí něco jako "chceme gól", vymýšlí výsměšné a poraženecké pokřiky na soupeře a tančí bojové tance. Čas od času nám hřištěm projede auto a nesčetně kol. Po prvním poločase přichází starosta Simike a stěžuje si Kalingovi, že nadržuje jeho hráčům a že není spravedlivý. Kalinga se sebevědomým úsměvem toto tvrzení odmítá. Ve druhém poločase se podaří Simickým dát jeden gól, ale Mahango pak dává další tři, takže zápas končí výsledkem 4:1 pro Mahango. Všichni fanoušci následují vítěze ke škole, kteří místo poháru či vlajky drží ve zdvižených rukách useklé větve. Dohromady tančí a křičí. Vzali jsme všechny hráče, jak z Mahanga tak Simike, na trh a koupili jim sodu. Kalinga poraženým děkuje za dobrou hru a povzbuzuje tím, že příští rok vyhrají oni.





Foto: tým Mahanga připravený k zápasu, rozhodčí Kalinga a hráči týmu ze Simike






Foto: plné nasazení, bezprostřední radost po prvním gólu - Mahango vede 1:0


Následující den jsme byli pozvaní do Simike, kde nám chtěli poděkovat za 7 lavic, které jsme pořídili z peněz vybraných v partnerských školách Uh. Brod a Ujezdec. Pojali to opravdu ve velkém stylu. Jeden z učitelů měl přesně sepsaný program, podle kterého vyzýval všechny zůčastněné ke krátkým proslovům. Děti pak měly připraveno několik vystoupení. Na začátek nám celá škola zazpívala pár písniček. To vám řeknu byla síla. Několik desítek krásnych silných hlasů mi opět nahánělo husí kůži, stejně jako taneční vystoupení kluků s bubnama. Darem nechali vyrobit varecku a tradiční stoličku. Ta ještě není úplně hotová, ale doufáme, že do úterka to stihnou a my budeme moct oba tyto dary předat partnerským školám v ČR, kterým právem patří. Celý program se zdál být v tom parnu nekonečný. Po kulturním programu následovalo jídlo. Rýže bylo tolik, že jsme přes ni neviděli na druhý konec stolu, dva druhy masa, zelenina, fazole, banány a dokonce vody, sody a sušenky jako zákusek. Následovaly další proslovy, poděkování a přísliby budoucí spolupráce.





Foto: děti v Simike nás vítají sborovými písněmi, jedna ze tříd ZŠ Simike

Práce na misijní stanici pokračuje. Bohužel peníze zbyly už jen na částečné omítnutí vnitřních zdí a možná vybetonování podlahy v některé z místností. Dodělali jsme stolky pro děti, které budou ve druhé třídě. Staňa dodělal okno do kanceláře. Ze zbytků dřeva pak ještě dvě poličky a malou poličku na houbu a křídy k tabuli. Ondra přibil nové lišty na okna, které sežrali termiti a pořádně je natřel chemikálií smíchanou s vyjetým olejem, aby se nám do nich nepustili znova. Pár dřev taky zbylo na stoličky, které jsme darovaly ženám, co nám po celou dobu vařily a každá taky dostala pytel pylin a odřezků na oheň. Shánění dřeva tu není žádná legrace. Lidé ho nosí z dalekých kopců. Často je vidět stařenky, které mají na hlavách tolik dřeva, že by s tím nákladem měl co do činění silný chlap.






Foto: zedník omítá zdi, na těchto stolcích si děti budou malovat, skládat puzzle a hrát hry

Včera se u Chrise v Mbeyi zastavil Michael s Pendo. Pendo je žena stopadesátikilová a zvídavá a veselá. Zabořila se do sedačky vedle Staně. Zaslechla jsem, jak se Staňa snaží vysvětlit, že má doma přítelkyni. Pendo nechápala a ptala se, jak může mít doma přítelkyni, když tady má snoubenku. Staňa se bránil, že to není žádná snoubenka, že to je jen kamarádka. Skončilo to tak, že Pendo řekla: "Aha, takže doma máš snoubenku a do Afriky jezdíš tady s tou? To se mi líbí...." I domácí Rose nepochopila a v polovině pobytu se mě ptala, jestli Jana akceptuje to, že Staňa má doma přítelkyni. No a poslední perlička byla, když za náma domácí Chris přišel minulý týden s tím, že má velký problém. Přijela mu z Daru švagrová i s miminkem a on ji neměl kam uložit. My s Ondrou v jednom pokoji, Jana v druhém. A protože zůstal pěkně zařízený pokoj po Jindrovi, Staňa se do něj odstěhoval, aby měli s Janou konečně každý svoje soukromí. Chris si nás vzal stranou a nevěděl co dělat, protože si myslel, že Jana se Staňou jsou "na cestě k rozvodu" a nebudou chtít tak uvolnit jeden pokoj, protože by zase museli být spolu. Sranda. Holt tady takové kamarádství nefunguje ?:)

Do Mahanga se chystáme naposled v úterý. Pojedeme se sestrama autem. Ráno tam, odpoledne zpátky. Vesničani chystají něco na rozloučenou, takže si ještě naposledy užijeme tanečky, zpěvy a proslovy...

Tereza

11 - Z(a)tracený vodopád

Po týdenním odpočinku a vyčerpávající zpáteční cestě jsme se už zpátky do Mahanga těšili. Bylo to také poprvé, co jsme tam strávili víkend. V sobotu jsem jel s Terčou a učitelem v naší školce podívat se do jeho rodné dědinky, která leží nedaleko. V období dešťů ale zkratka není průjezdná, což znamená asi 8 km objížďku. Učitel nám chtěl ukázat a představit studenty střední školy, kteří jsou ve finanční tísni a potřebují pomoct.

Byly to celkem 4 rodiny. 2 holky a 2 kluci. 2 studenti žijí se svými matkami, další s babičkou a ten poslední s dědečkem. Například jedna holka jménem Naliwe studuje druhý ročník střední školy, žije s matkou a ostatními sourozenci v pronajatém domečku. Otec, který byl učitelem, zemřel a oni zůstali sami. Museli se vystěhovat z obecního bytu pro učitele a teď si musí platit pronájem. Naliwe chce být zdravotní sestrou, aby mohla pomáhat nemocným.

Osmáctiletý Gideon je také v druhém ročníku, rodiče zemřeli a on žije s dědečkem. Na jeho kole jezdí každý den skoro 20 km do školy. V období sucha cesta trvá 45 minut, v období dešťů hodinu a půl. Gideon chce být dopravním policistou a trestat nezodpovědné řidiče a tím jím zabránit v nehodách.

Christina žije s babičkou a čtyřmi mladšími sourozenci, rodiče zemřeli. Kolo nemá a tak si pronajímá společně s dalšími dvěma studentkami nuzný pokojíček poblíž školy. Chce studovat, aby nebyla hloupá a její sen je být učitelkou.
Devatenáctiletý Lusekelo studuje druhý ročník, jako ostatní. Do školy dojíždí na kole. Žije s matkou, otec zemřel. 3 starší sourozenci jsou ženatí či vdané, má jednu mladší sestru. Studovat chce, aby si zlepšit svoji budoucnost. Chce se stát učitelem na střední škole.

Foto: studenti, o kterých byla řeč - Naliwe, Gideon s dědečkem, Christina a Lusekelo s maminkou.

To jsou v krátkosti osudy těchto "mladých nadějí" vesnice. Hovořili jsme s nimi, viděli podmínky, ve kterých žijí a rozhodli se jim pomoci. Zaplatili jsme za ně dlužnou část školného, ale ne celou, jen část a oni si musí zbytek doplatit. Příští rok znovu prověříme, jak se jim daří a pomůžeme buď celou částkou nebo jen částí.

Stavili jsme se ještě v základní škole v Simike a tamní podmínky nás dost šokovaly. Už jsem pár vesnických škol viděl a tahle teda rozhodně patří k těm horším. Přes 400 studentů, jen 3 učitelé, ve třídách jen několik lavic na desítky studentů a některé třídy neomítnuté bez podlahy. Smutný pohled.

Foto: jedna ze tříd základní školy v Azimio

Po našem příjezdu do Mahanga jsme museli ještě přikoupit krytinu na střechu, aby se mohla dodělat. Objednali jsme u našeho místního spolehlivého tesaře a truhláře rámy na okna a dveře a nechali dovézt dvě fůry písku. Chceme prostavit zbývající peníze, dokud jsme tady. Není jich už moc, ale bude to stačit alespoň na část podlahy v misijním domu. Vedle misijního domu rychle roste mini klinika, na kterou vesničané dostali dotaci od tanzanijské vlády. Peněz dostali více než dost, tak snad je starosta nerozumně nepromrhá nebo nezneužije. Trošku se bojíme, že to tak skončí, ale naše peníze to nejsou a kromě toho ho ostatní vesničané kontrolují. Uvidíme.

Foto: poslední sluneční paprsky přicházející skrze střechu; Doto dokončující poslední úsek střechy na misijním domu

V neděli jsme vyrazili k vodopádu. Já, Terča, Staňa a nový dobrovolník Franta. Vodopád nás lákal už dlouho. Je vidět z Mahanga i všech okolních vesnic a už při pohledu odtamtud je zřejmě, že je obrovský. Vodopád se nachází v horách na obzoru. Místní nás varovali, že je to strašně daleko, ale my jsme mysleli, že jako obvykle přehánějí. Jako obvykle nepřeháněli. Šli jsme šli a padli vyčerpáním v asi polovině cesty. Zásoby vody došly, zásoby jídla neexistující a těla vyčerpaná pochodem o obavami z přenocování v horách. Za této situace nezbývalo, než se vrátit. Po takovém úsilí. Vodopád jsme si občas prohlédali v dalekohledu a obdivovali jeho výšku a mohutnost. Řeka, při které jsme chvilku šli a která tekla od vodopádu, hučela a s rachotem se valila dolů údolím. My jsme se museli po čase oddělit od řeky a jít po uzounké stezce přes kopce, stoupajíc dolů a nahoru, kopce stále před námi neubývající, ba naopak. Vodopád se díky vystupujícím kopcům skrýval víc a víc, jak jsme se přibližovali. A tak, aspoň z fotek z dálky posuďte sílu a atraktivitu "našeho" vodopádu. Jak říká Staňa, přišli jsme pěkně ucaprdkaní.

Foto: sada snímků z cesty k vodopádu, kam jsme nakonec nedošli

Ve středu jsme museli naši vesnici opustit, protože jsme měli domluveno se sestřičkama, že pojedeme na jejich střední školu do Hasamby, asi 2 hodiny cesty směrem k Zambii. V Hasambě jsme byli už vloni a sestry tam provozují i kliniku a staví velké centrum, které bude sloužit jako konferenční budova a ubytovna pro přestárlé sestry. Dvě z těch nejstarších jsme potkali, obě mají přes 80 let a patří k prvním členkám řádu. Pak nás provedli po klinice, jedna ze sester nám vysvětlila, jak rozpoznat pod mikroskopem malárii a bilharzii. Profesionalita a hygienická úroveň jako vždy byla na vysoké úrovni. Nic překvapující, to jsou prostě naše sestřičky.

Foto: při besedě se studentkami; testování nových raket

Po obědě přišlo setkání se studentkami, které nás už netrpělivě očekávali. Pamatují si nás z loňska a některé z nich si dopisují s českými holkami. Přerušili generální úklid a netradičně bez uniforem jsme měli besedu ve třídě. Přivezli jsme jim jako dárky bambingtonové pálky, které jsme dostali od dobrodince z ČR a míč na házenou, který jsme koupili den předtím. Přivítání bylo obrovské, holky bouřili potleskem a smíchem a úplně nás odzbrojili svým sebevědomím a bezprostředností. Otázky, které kladly, byly vyspělé a někdy i velmi těžké zodpovědět. Nechtěli nás pustit, ale museli jsme odjet, abychom přijeli zpět domů před setměním. Holky už se určitě těšili na velikonoční prázdniny, které jim vypukli den po naší návštěvě.

10 - Život na zámku

Po dvou měsících jsme si udělali přestávku a jeli na výlet do Arushe. Už několikrát mě zval známý z Anglie který v Arushi bydlí, tak jsem řekla, že letos určitě přijedeme.

V sobotu ráno jsme se dostavili na autobusové nádraží v půl šesté, přesně na čas. Společnost Hood, kterou jsme jeli, změnila čas odjezdu, tak jsme vyrazili až v šest. Cesta byla dlouhá a my jsme doufali, že stihneme přijet do Arushe do 10té hodiny večerní. Podle nového pravidla nesmí autobusy jezdit tak pozdě večer. Řidiči by měli zastavit a pokračovat až ráno. Naštěstí jsme nezastavili a do Arushe přijeli v 11 večer. Vyzvedl nás řidič, který se zdál být trošku pod parou, nicméně nás dovezl bezpečně až na místo. A tak začal život na zámku.



Foto: vychod slunicka, nas palac

Dům starý teprve pět let má záměrně vzhled starého sídla. Odhadovali jsme, že už stojí minimálně 50 let. Služebnictva bylo víc než hostů. Dva úžasní kuchaři, několik služebných a přes noc také ochranka. Obskakovali nás jako honoru. Jídlo se podávalo na několikrát a na znamení toho, že chceme další chod, jsme zvonili zvonečkem. Kolem domu obrovský pozemek, o který se staralo několik zahradníků, bazén, tenisový kurt a malý rybníček. V dáli se pak v podvečer zjevuje Kilimanjaro, které jsme sledovali z nádherné terasy. Majitel domu měl nakonec pracovní povinnosti, takže se doma ani neukázal. Několikrát jsme navštívili tržnici, kde se prodávají tradiční vyřezávky, batikované obrazy a masajské ozdoby. Tržnice je rozdělena do čtyř uliček, ale už po první toho má človek až až. Zboží vesměs to stejné, jde jen o to se umět dohadovat a stahnout tak cenu, kterou prodejci většinou nasadí i trojnásobnou, jen kvůli naší bílé pleti.



Foto: pohoda na terase a vyhled z ni



Foto: cast vstupni haly, jedna z loznic, opice na stromech kolem domu



Foto: nakup batikovanych obrazku, prodejce tradicnich vyrezavek, Nairobi

Ondra s Chrisem odjeli do Nairobi, aby vyřídili víza pro Chrisovu návštěvu ČR. Tady je pár slov ode něho. Cesta tam byla dost nepohodlná, i když na až po keňskou hranici je krásný pohled na okolní scenérie včetně Kilimanjara. Projíždí se na tanzanijské i keňské straně přes oblast obývanou Masaji. Celník na keňské straně mě zdravil "ahoj". Z hranic až do Nairobi jsme jeli rychlými dodávkami, ale stejně nás hodinu zdržela zácpa v centru Nairobi. Řidiči i místní lidi milují hlasitou hudbu, protože z repráků dunělo celé auto a připomínalo to pojízdnou diskotéku. Myslel jsem že je to jen řidičem, ale prý jsou takoví všichni a lidé si v tom ještě libují. Kdo chtěl komunikovat, musel křičet. Po milimetrovém popojíždění v zácpě, devastujícím horku a hluku vás zaručeně rozbolí hlava, proto jsme raději vystoupili a došli ten kousek pěšky. Chrisova známá nás vyzvedla a ubytovali jsme se v pěkném hotelu. Nairobi je přelidněné město s výškovými budovami, pěknou architekturou a bzučí to v něm jak v kterémkoliv jiném vyspělém velkoměstě na světě. Právníci, manažeři a finančníci v oblecích se strkají a proplétají mezi nekonečnou řadou aut. K dostání cokoliv na co si jen vzpomenete. Jako přiletět z klidu Tanzánie do Londýna.

Po nedávných nepokojích samozřejmě ani stopy, ale když jsem mluvil s místními, potvrdili, že to bylo velice ostré, hlavně ve slamech. Nerovnoměrné rozdělení půdy a majetku, hrabivost a korupce politiků museli vznítit nepokoje. Ty tu nebyly pravda poprvé. Historie se opakuje a ti nahoře se nechtějí poučit. My jsme zaznamenali jen ozbrojené kontroly na silnicích do Nairobi, kde namátkově kontrolovali obsah aut.....Nicméně vraťme se zpátky k nám. Ráno jsme se vydali na ambasádu, ale nová paní ambasadorka ještě nepřijela do země, tak jí prý mám napsat email ohledně našeho sdružení a projektů. Chrisovo vízum je, zdá se, na dobré cestě, ale trvalo to, řeknu vám.

Zatímco Ondra s Chrisem cestovali, my jsme seděli doma. Zřejmě nám (Janě a mně) nesedlo něco, co jsme si koupili od pouličních prodavačů po cestě do Arushe, tak jsme trpěli pořádným průjmem. I když v našem paláci měl každý pokoj svoji koupelnu, ani v jedné se nám nedařilo spláchnout záchod. Já jsem to tak zkoušela vodou z termosky, kterou jsme měli nachystanou vychlazenou na noc, Jana se Staňou v jejich pokoji zkoušeli vázu. Ani v jednom nebyl dostatek vody, tak jsme následující ráno museli vyptat kýblík, všechny kopelny posplachovat. Po zbytek pobytu jsme tak používali pouze jednu, která byla OK. Střídali jsme se na záchodě každých pět minut, ráno se vzbudili slabí a celý scénář se opakoval až do dalšího rána. Poslední den jsme poprosili kuchaře, aby nám uvařili jak oběd, tak večeři bez masa. Zřejmě nás považovali za angličany, kteří si den bez masa představit neumějí. Vzali nás za slovo a k obědu jsme měli zapečené nudle se sýrovou omáčkou, k večeři pak jako předkrm vlašský salát, ke kterému nám nedali ani housky. Hold jiný kraj jiný mrav. K večeři byla rýže a omáčka z fazolí. Zákusek - zmrzlina z tropického ovoce. Po dvoudenním průjmu to nebyl nejlepší balzám pro žaludek, ale cestu jsme všichni ustáli. Ráno nás doprovodili dva chlapíci z ochranky. Zastávka byla od domu vzdálena asi 15 minut pěšky, ale chodit takto nad ránem bezpečné není. Chlapi si s sebou nesli dvě dřevěné tyčky, toť jejich zbraně. Na zastávce se situace opět opakuje. Bus má přijet před šestou, odjíždíme ale až v 7. Nejenom toto zpoždění, ale taky další zastávka u restaurace, kde z neznámého důvodu řidič stál alespoň hodinu, přispělo k tomu, že v 10 večer zastavili a všem oznámili, že se pokračuje až v 6 ráno. Byli jsme pouhé dvě hodinky od cíle. Přespali jsme tak v autobuse a ráno vyrazili do Mbeyi. Bus nás vyplivl unavené, rozlámané a hladové. Společnost Hood si tak pamatujeme a zařekli jsme se, že nikdy více jejich služby nevyužijeme.

Tereza

09 - Sport v Mahangu

V neděli to vypadalo na pořádné horko. Kluci se vydali na trh obstarat snídani a "z lovu" se vrátili s úžasnou myšlenkou...... Jede se na koupaliště... Jen půl hodina cesty s dala dala nás dělí od bazénu s chladnou osvěžující vodou. Jak lákavé. Přijíždíme do Songwe, vcházíme do areálu, který vypadá opuštěný. Nadšení se nicméně stupňuje a všichni se vidíme napřed v bazénu a vzápětí na lehátkách. Areál vypadá na místní poměry velice pěkně, moderně. Čím víc se blížíme k bazénu, tím víc v nás roste zklamání. Vodní hladinu ne a ne vidět. V bazénu je zřejmě jen to, co tam za posledních několik týdnů napršelo. Pár centimetrů zelenohnědé vody. Nevadí, jdeme alespoň na recepci, abychom si dali něco k pití. Paní, která seděla za stolem a vypadala, že tam nečinně sedí už hodnou chvíli, namísto aby nás obsloužila, tak odešla. Asi se šla podívat do příručky co má vlastně dělat, když jí přijdou zákazníci. Nakonec přichází i s posilou, dáváme si pití a rozhodnem se zůstat i na oběd. My s Ondrou jsme se šli posadit na sluníčko, zatímco Staňa s Janou čekali na jídlo pěkně v chládku. Trvalo to docela dlouho, takže jsme na polední slunce vystrčili všechny zbylé bílé části našich těl, které do té doby bývaly ukryté pod krátkým rukávem, nebo tříčtvrtečníma kalhotama. Po ucházejícím obědě, který byl čtyřikrát dražší než ve městě, jsme ještě měli málo opalování ..... Ano, jak jistě všichni dobře tušíte, spálili jsme se pořádně. Ondra to jakž takž zvládl. Přece jenom může čas od času chodit v Mahangu bez trička, takže sluníčko nebylo pro jeho tělo zas až takový šok. Ale já s Janou jsme trpěly moc. Velice moc. Náš domácí Chris se mě večer ptal, co se mi stalo, když mě viděl šourající se po domě se zatnutýma zubama. Absolutně nedokázal pochopit, proč jsme bezdůvodně vylezli na sluníčko a seděli tam. Následoval výbuch smíchu po tom, co jsem mu řekla, že chceme mít trošku hnědší pokožku...





Foto: Koupaliště v Songwe, chameleon v prázdném brouzdališti


V pondělí, jako už každý týden jsme odjeli do Mahanga. Sluníčko napovídalo, že počasí bude konečně přát tomu, abychom uspořádali sportovní den pro 5-7 třídu Základní školy v Mahangu. Učitel slíbil, že ještě v pondělí znovu nalajnuje trať na sprint, kterou smyl déšť. Jak řekl, tak i splnil. Sraz v úterý 9.00 ráno. Vyrážíme od dědy Simwaby těsně před 9.00 a smějeme se tomu, že už jsme jako Afričani. Nemáme výčitky, že jdeme pozdě. Do školy dorazíme po půl 10 a voláme učitelovi, kde že se nachází. Přijíždí v 10 s širokým úsměvem na tváři. Jdeme na "hřiště", abychom zkontrolovali všechny tratě. Do hodiny je vše připraveno, schází nám akorát soutěžící. Děti se dohrnuly zanedlouho a my si je rozdělujeme podle tříd do tří skupin. Soutěží v disciplínách 1000m běh, 60m sprint, hod kriketovým míčkem a skok daleký. Všechny disciplíny předvádíme a podrobně vysvětlujeme. Většina z nich neví o co běží, ovšem překvapují. Kupříkladu dráhu pro hod kriketovým míčkem jsme naměřili do 40 metrů. Naši silní moravští kluci si zkusili hodit a krajní hranici přehodili o pět metrů. Kdepak se ale hrabeme na mladé africké děti. Byli i takoví, kteří hodili 62m. Jak sprint, tak 1000m běžely děti bosky. Horké sluníčko neúprosně pálilo, mnohem vic než kdykoliv jindy, ale i tak si to děti užívaly. Z každé třídy jsme vyhlašovali tři nejlepší holky a tři nejlepší kluky. Potom jsme ještě vyhlásili celkového vítěze. Stala se jím Amina. Holka z páté třídy. Výsledky měla lepší, než někteří sedmáci. Aminu známe už z minulého roku, kdy nám ji děda představil. Její maminka umřela a tatínek starost o ni a jejich 6 sourozenců vůbec nezvládá. Nejenom, že je zanedbává, ale je na ně i zlý. Amina nemá levou ruku. Před třemi lety šla do mlýna a připletla se příliš blízko k mlecí mašině. Ruku ji museli amputovat až k rameni.





Foto: absolutní nasazení při hodu kriketovým míčkem, holky závodí v běhu na 1000m





Foto: skok do dálky, učitel Kalinga





Foto: vítězové 1.,2. a 3. míst, vítězové 1. míst - v červeném svetru Amina, naši dobrovolníci


Následující den jsme si dali oddech. Michal s Tomem odjeli brzo ráno. Jejich čas v Tanzanii skončil a museli nás opustit. Vedro v Mahangu pokračuje a je čím dál větší. Úplné bezvětří, takže není nic co by člověka alespoň trošku osvěžilo. Paradoxně noci jsou tak chladné, že spíme navlečení v kalhotech a mikinách a deku máme přetaženou až přes uši. Čekáme jestli po několikadenním parnu přijde bouřka a my budeme muset odložit zábavný den pro mladší ročníky základní školy. Všechno klaplo, ve čtvrtek opět míříme ke škole. Na děti jsme si vymysleli skok v pytli, hod na cíl, přetahování lanem a nošení vodou naplněných nádob na hlavě. Příprava byla jednodušší než na sportovním dnu a taky jsme změnili místo. Tentokrát jsme závody uspořádali hned u školy po stínem stromů. První na řadu přišli druháci. Bohužel z neznámého důvodu děti z prvních tříd neměli vyučování, ale i tak jsme měli kolem 200 dětí. Nejsložitější byla asi disciplína přenášení nádob naplněných vodou a následné plnění PET lahve s uřezaným hrdlem. Cílem bylo, pro dvoučlenné družstvo, přeběhnout trasu, samozřejmě vycákat co nejmíň vody a tím co nejvíce vody dostat do PETky. Vítěz byl ten, kdo měl naplněnou nádobu nejvíce. Ani učitel to pořádně nepochopil, takže to vypadalo následovně. První čtyři človíčci vybíhají (měli jsme 4 družstva), než doběhnou na konec trasy, překříží se a obsah nádoby vyprazdňují do soupeřovy PETky. Bleskově utíkají zpátky, nádobu hážou do kýblíku s vodou a zmizí. Že hrají jako tým a že se vyhlásí vítěz je nezajímá. Jejich parťáci chňapnou nádobu, naplní si ji vodou a čekají až to stejné udělají další tři soutěžící. Pak spolu vyráží opět k PETkám. Opět se překříží, takže na ně voláme a ukazujeme, která je jejich PETka. Někteří si dolívají svoji PETku až po okraj, čímž by zvítězili, pokud by okamžitě utíkali zpět. Oni mají ale ještě trošku vody v nádobě, tak dolijí soupeřovi. My se snažíme ze začátku poukazovat na chyby a všechno do detailu ještě jednou vysvětlit, ale pak to vzdáváme. Děti se baví, křičí, povzbuzují se a my se bavíme s něma. Žádné podobné hry v životě neviděli, tak je to pro ně těžko pochopitelné. Další disciplína je skok v pytli. Některé děti se snažily v pytli běžet. Opět nepotřebovali to, aby se vyhlašoval vítěz. Jim stačila zábava. Byli z toho tak nadšení a nedočkaví, že svoje spolužáky rvali z pytle ven a pak se o ně přetahovali, jen aby už došli na řadu. Hod na cíl se obešel kupodivu bez zraněných. Děti měly trefovat malé PET lahve. Pro usnadnění si měl každý sehnat dva malé kameny. Nejenom, že děti házely s neskutečnou sílou, ale některé házely téměř z půlkou cihly. Druhou nejoblíbenější disciplínou bylo přetahování lanem. To bylo vřískotu. Pro lepší tým jejich spolužáci poskakovali vítězné tance, těm slabším se vysmívali a ukazovali zvláštní gesta. Byli jako malí čarodějové. Učitel Kalinga si chtěl přetahování taky zkusit. Nejprve chtěl, abychom šli tři proti němu, což jsme moc nechápali. Nakonec jsem šla já na Kalingovu stranu a Ondra se Staňou na stranu druhou. To vám povím, že jsem se hodně spletla, když jsem si myslela, že nás kluci přetahnou. Já jsem tam ani nemusela být. Ten chlap je silný jako býk. Téměř se nehnul a s úsměvem si přiručkoval lano i s klukama k sobě. Každé dítko nakonec dostalo jeden bombón, učitelovi jsme dali hrst a bylo po zábavném dnu.



Foto: děti přenáší nádoby naplněné vodou, boj o pytle, hod na cíl





Foto: učitel a já při přetahování se Staňou a Ondrou, porážka





Foto: skok v pytlích, konec přetahování - soupeři je dostali na kolena


Poté jsme vyrazili domů. V sobotu totiž odjíždíme na pár dnů do Arushe ke známému. Vyrážíme i s naším domácím Chrisem. Jede spolu s Ondrou v pondělí do Nairobi, aby si vyřídíl visa pro jeho dubnovou návštěvu České Republiky. No a další věc je, že Ondra chce osobně poznat českého ambasadora a pozvat ho na návštěvu do Mahanga. V Tanzanii bohužel zatím česká ambasáda není, takže za ní musí cestovat až do Keni. Po našem návratu už nás tu bude čekat nový dobrovolník ze Strážnice. Františku přejeme Ti štastnou cestu.

No a co se děje nového na stavbě? Konstrukce střechy už je natřená proti termitům, takže nezbývá než položit plechy. Jana taky dotřela prolézačky, takže příští týden můžou děti vesele řádit.

Teď už se s váma loučím a jako vždy přeju krásný den, úsměv na tváři, klid na duši a mějte se rádi :)

Tereza